Co bychom měli očekávat od výuky angličtiny v mateřské škole

Přestože tzv. boom výuky angličtiny v mateřské škole už pominul a řada školek ji zrušila, mnoho rodičů o ni má stále zájem. Jedna část je vedena myšlenkou, že je třeba začít co nejdříve a mají pocit, že angličtina až od školních let je pro jejich děti už dost pozdě. Jiní toto odmítají a argumentují tím, že se má dítě naučit napřed pořádně česky a potom by se mělo zabývat cizím jazykem. Představa o tom, jak by měla taková výuka vypadat, se odvíjí od individuálních zkušeností rodičů s vlastními začátky. Mnozí mají zcela nereálná očekávání, že jejich ratolest zvládne za několik týdnů ve školce překládat různá slovíčka nebo dokonce text, jiní jsou zcela spokojeni, když dítě ví, jak se řekne pes a jak auto. Velkým extrémem byl rodič, který si stěžoval, že za rok ve školce nenaučili jeho syna překládat, protože si zaplatil drahou dovolenou a spoléhal, že syn bude tlumočit. Naštěstí takových rodičů není hodně.

Pojďme se na problematiku podívat očima odborníků i na základě příkladů z praxe.

Názor, že je třeba začít co nejdříve, není až tak zcestný. Desítky, i stovky výzkumných týmů, které se zabývaly prospěšnosti výuky cizího jazyka, dospěly k názoru, že věk dítěte do 7 let je skutečně tím nejvhodnějším pro včasný začátek.

Pojďme se podívat na jejich argumenty.

Dítě přichází na svět bez jakékoli znalosti jazyka. Úvodních sedm let je pro jedince etapa, kdy se učí dorozumět se s příslušníky vlastního druhu, tedy mateřskou řeč. Dítě napřed přijímá zvuky, slova, fráze, věty sluchem. Velmi poznenáhlu začíná opakovaným výrazům rozumět a reagovat na ně. Ví, co jednotlivé zvuky vyjadřují a co nastane, když je uslyší – dítě se tedy naučí rozumět. Vlastní řeč přichází značně později, kdy dítě získalo dostatečnou zásobu zkušenosti, co zvuky znamenají. Pomaličku začíná opakovat jednoduché výrazy, napřed jednoslabičné (ham, bum, haf), později zdvojuje slabiky (mama, tata), ještě později svede dvouslabičné slovo z různých slabik (babi, houpy, ati=auto). Takto pomalu přechází k jednoduchým větám (Mimi bác. Tati pápá. Mami ham.). Ještě později tvoří stále ještě jednoduché věty, ale už dokáže slova přizpůsobit obsahu. Nikoho by však nenapadlo dělat dětem gramatické přednášky, když se jim nepovede věta podle zažitých pravidel (Viděl jsem lefa=lva. Budu se bojit.).

Čím se tedy děti naučily jazyk používat, když jim nikdo nepřekládal, co vlastně slova znamenají?

Pozorováním, sledováním situace, ve které slyšely kousek nějakého textu, který ve stejné situaci byl vždy stejný. (Maminka nachystá ham. Pojď, budeme dělat ham. Otevři pusinku a ham!  Děláš ham? – výraz ham je zafixován jako něco, co je spojeno s jídlem a později použit jako důrazný požadavek, když chce dítě jíst. Opakováním výrazu dochází k fixaci významu i zvuku. Čím častěji dítě výraz slyší, tím snáze pochopí, co znamená. Čím pozitivnější reakce na pokus o zopakování zvuku, tím větší sebevědomí při řeči dítě získává a ochotněji používá nové a nové útržky jazyka. Celý proces probíhá pozvolna a přirozeně, rodiče na dítě nespěchají, nezkoušejí jej, zda si vše pamatuje, nestresují je.

Pokud do této etapy stejným způsobem zakomponujeme seznamování s dalším jazykem a budeme postupovat v podstatě stejně, jako při osvojování mateřštiny, můžeme dosáhnout velmi pozitivních výsledků. Dítě jazyk vnímá stejně jako mateřštinu, tedy je to hra se slovíčky, uvědomování si jejich významu a dopadu, jejich účinku. Dochází k pěstování poslechového návyku, tedy děti si zvykají na zvuky, které jsou odlišné od mateřštiny, učí se přirozeně reagovat, bez přemýšlení umět pochopit, co jednotlivé zvuky znamenají a také na tyto pokyny zareagovat. V tomto období se také seznamuje nejen se slovní zásobou, ale také s výslovností a intonací, s tím, jak jazyk funguje, tedy jak se jazyk formuje na základě gramatiky, v jaké situaci je potřeba použít jednotlivé formy slov a vět. Dítě si jazyk osvojuje, přebírá jeho podobu, nikoli se mu učí. To vše zvládá v prvních letech života zcela přirozeně, bez vědomého úsilí a drilu.

Není tedy důležité, od jakého věku se má dítě začít seznamovat s cizím jazykem, ale DO JAKÉHO VĚKU by to mělo nejpozději stihnout – odborníci hovoří o 6 – 7 letech.

Seznamování s cizím jazykem je tedy v předškolním věku optimální a je žádoucí, aby se k němu dostala co nejširší většina dětí. Je to pro ně šance, jak získat jazykové schopnosti bez nekonečného memorování, překládání a usilovného přemýšlení, co a jak mají v cizím jazyce říct. Šance, která se v pozdějším věku už neopakuje. Proto bychom je o ni neměli připravit.

Celý proces ale má několik zákonitostí, na které musíme dbát.

Prvním přepokladem je osobnost učitele. Řada školek pro výuku využívá vlastní učitelky, které jsou jazykově vybavené. Toto řešení má řadu výhod. Učitelka děti dobře zná, dokáže skupinu vést žádnoucím směrem, zvládá případné drobné projevy nekázně. V ideálním případě mohou děti s jazykem pracovat kdykoli v průběhu dne, učitelka je vtahuje do aktivit na základě jejich zájmu a zaměření. Nevýhodou bývá někdy slabší úroveň jazyka, neznalost vhodných technik a metodických principů, učení se občas mění v pouhé překládání slovíček, děti memorují názvy obrázků, opakují si (a překládají) písničky, nedochází k rozvoji samostatné komunikace.

Druhou možností je využití služeb jazykové agentury, která poskytuje lektora, docházejícího pravidelně na dohodnutou dobu, zpravidla na hodinu týdně. Tady může být jazyková vybavenost na lepší úrovni, ale někdy je to na úkor znalosti problematiky výuky předškolních dětí. Někteří lektoři, zvyklí pracovat spíše s dospělými, mají někdy přemrštěné nároky a používají nevhodné metody, jako je opakování slovíček, zasílání seznamů slovíček domů rodičům, aby je s dětmi probrali, velmi často se omezují na sezení u stolečků, frontální výuku a minimální spontánní pohyb. Velmi často dochází k vypjatým situacím ohledně chování dětí, protože ty často zkoumají, co si k novému člověku mohou dovolit a snadno využijí jejich bezradnosti k nežádoucím projevům. Také frekvence lekcí není optimální; jedna hodina týdně dětem nestačí k tomu, aby si pamatovaly kontinuálně, co minule začaly budovat.

Porovnáním obou možností nám vychází, že ideální je zajištění vlastními silami, ale za předpokladu dobré jazykové vybavenosti učitelky. Tato vybavenost předpokládá schopnost vyjadřovat se plynule, používat správnou gramatiku i odpovídající slovní zásobu, hovořit s vynikající výslovností (!!!), protože děti od ní přebírají model své budoucí řeči. Škola jistě najde způsob, jak motivovat hlavně mladé učitelky, aby pracovaly na úrovni svého jazyka (jazykové kurzy, metodická školení).

Dalším hlediskem je způsob práce.

Začneme s příklady špatné praxe. Děti memorují slovíčka, ukazují na obrázky a pojmenovávají je. Učitelka se ptá: „Děti, jak se řekne anglicky pejsek?“ a děti sborově odpovídají. V lekcích se angličtina vyskytuje jen jako výsledek překládání nebo opakování po učitelce. Anglická písnička nebo básnička je pak vrchol jazykového umu.

Ale mohou být i zdánlivě méně křiklavé techniky, které nevedou ke správnému cíli. Učitelka, která na děti sice mluví anglicky, ale prezentuje nový jazyk jako izolovaná slova a často používá větu “Repeat after me,“ nedokáže děti nadchnout pro spontánní, kreativní projev. Ani pouštění písniček na YouTube nestačí k tomu, aby se děti jazykově vzdělávaly, je potřeba jim zprostředkovat i jiné formy jazyka, než ta mediální. Pro seznamování s jazykem rozhodně není přínosná práce s tabletem nebo počítačem. Děti potřebují živý kontakt, odezvu na své jazykové pokusy, zážitky, které podporují proces učení, a ne posouvání obrázků po ploše obrazovky.

Práce s dětmi v jazykových lekcích by měla být hlavně pestrá, aby děti pro cizí jazyk zaujala. Nejen povídání, práce se slovíčky, ale také hry s říkadly, práce s písněmi (autentické texty), práce ve skupinkách, využití a rozvíjení tématu příběhů, role-play – neboli dramatizace, stejně jako pohyb, výtvarné nebo pracovní činnosti. Je velice žádoucí, aby téma lekce korespondovalo s tématem toho, co se ve školce v daném období probírá, aby měly děti intenzivnější vjem ze všech úhlů. Spoustu informací se dozvědí za pomoci mateřského jazyka, zopakování v angličtině umocní ukotvení znalostí, pochopení problematiky, porozumění obsahu. Způsobu prolínání tématu velmi vyhovuje práce s příběhy. Děti se seznámí s postavami, obeznámí se s dějem, zabývají se jednotlivými situacemi v různých aktivitách, propojují prvky pohádky s písničkami, recitací, rytmizací, motivovaným pohybem, tématickým kreslením nebo prostorovým tvořením. Dětem zdaleka nejlépe vyhovuje učení v souvislostech. Anonymní věty, vytržené z kontextu, jim nic neříkají a nedokáží jim zprostředkovat poznání a vzbudit zájem. Když ovšem o postavách něco vědí, znají jejich okolí, zájmy, vědí, jak vypadají, dokáží se s nimi ztotožnit a prožívat jejich osudy a příhody daleko intenzivněji.

Správná učitelka také ví, že děti k učení potřebují správný impulz, zájem, prožitek. K tomu zpravidla nestačí obrázky. Úroveň jejich poznávacích procesů neumožňuje rovnocenné vnímání obrázků se skutečností, děti neumí zobecňovat a obrázek pro ně není reálným odrazem, symbolem skutečnosti. Daleko lépe reagují při používání reálných, trojrozměrných předmětů, hraček, ovoce a zeleniny, předmětů denní potřeby. To vše jim umožňuje vnímat vícero smysly a vjem je intenzivnější. To, co při zkoumání prožívají, jim napomáhá zapamatování si mimo jiné i jazyka, který zážitek doprovází. Logicky z toho vychází, že pro děti v tomto věku není učebnice tím nejlepším prostředkem k získávání jazykových schopností. První reakce na učebnici sice bývá pozitivní, ale děti se bez ní zpravidla dobře obejdou. První prolistování přináší nadšenou odezvu, ale po několika týdnech už mají vše prolistováno a je těžké je nadchnout novou stránkou. Učebnice také nedokáží navazovat na školková témata, jak už bylo dříve naznačeno a nedovedou reagovat na aktuální událost, která děti zaujme. Učebnice dobře poslouží učitelce jako zdroj postupu od jednoduchého jazyka ke složitějšímu, představu, jak se dají rozvíjet jednotlivé prvky jazyka, inspirace pro pestré aktivity, pro děti ale tak důležité nejsou, ty potřebují hry, interakci, zážitek, kontakt. Potřebují slyšet stejné věty ve stejných situacích a dostávat zpětnou vazbu, když se pokusí je imitovat. Z tohoto hlediska je důležité, aby ten, kdo jazyk učí, používal stejné fráze za stejných situací.

Například při hře Little mouse učitelka vydává pokyny:

“Knock on a house and say: Little mouse, little mouse, are you in a …(colour)… house?“

(Dítě ťuká na obrázek domečku a odříkává větu. Poté nadzvedne žlutý domeček a zkontroluje, zda pod ním najde obrázek myšky.)

“No, I’m sorry, it’s not there.“

Když dítě myšku pod domečkem najde, učitelka jej odmění jej nadšeným: “Hooray! It’s there!“

A k ostatním dětem: “Turn around. Close your eyes. Don’t look!“ a mezitím přerovná domečky tak, aby měly děti před sebou domečky jiné barvy a pod jeden vsune obrázek myšky, aby jej našlo další dítě.

“You can come back. Let’s play again.“

Když děti hru dostatečně dlouho hrají, osvojí si i pokyny učitelky. Nezřídka se stává, že ve volných hrách převezmou iniciativu a hrají si, kromě samotné hry, na paní učitelku. Používají její slova, přesné pokyny, často převezmou i její dikci. To vše přispívá k samostatnému, autonomnímu projevu dětí.

Prostředí, ve kterém dochází k procesu osvojování si cizího jazyka (ano, osvojování, jazyk se neučí!), by mělo být takové, aby se dítě doslova ponořilo do nové atmosféry, ve které jej nebudou rušit požadavky na překlad nebo opakování vět. V takovém prostředí si dítě vyzkouší, jaké to je slyšet kolem sebe cizí jazyk a vypozoruje, jak se na něj reaguje. Naučí se komunikovat s vrstevníky, osvojí si kromě jazyka i principy sociálního chování, rozvinou emocionální cítění, sounáležitost.

Jak poznám, že moje dítě zvládne angličtinu ve školce?

Mnoho rodičů má obavu, že jejich děti nejsou zralé na kontakt s cizím jazykem, případně že jejich výslovnost není na takové úrovni, aby mohly s cizím jazykem začínat. Položme si otázku: Mají možnost volby děti z bilingvních rodin? Mají zaručeno, že budou tvořit všechny hlásky správně? Nebrzdí dva různé jazyky jejich myšlení? Jistě jsou krajní případy, že to děti nemusí zvládnout, ale těch je velmi málo. Dá se říci, že při správném působení učitele k takovým situacím nedochází.

Děti se jazyk učí používat přímým směrem. Když tedy na ně promluvíme česky, odpoví česky. Když je otázka vedena v angličtině, zpravidla reagují anglicky. Prostě přijímají naše nastavená pravidla. Na českou otázku „Tak mi řekni anglicky, co to tady je na tom obrázku?“ nemůžeme čekat anglickou odpověď. Zahájili jsme rozhovor češtinou, dítě pravidla přijímá a odpovídá nastaveným jazykem. Pokud se zeptáme “What’s this?“, je to pokyn odpovědět ve stejné řeči. Je chybou mnoha rodičů, že si tuto jednoduchou veěc neuvědomí a kvalitním učitelům nevěří, že děti něco naučili.

Vada výslovnosti v češtině často nemá vliv na výkon v angličtině. Nesprávně dotažené „r“ může být doceněno jako kvalitní anglická výslovnost, ti, co si šlapou na jazyk, mohou v angličtině excelovat při hlásce „th“. Není zde nebezpečí, že tím, že používá angličtinu, nenaučí se mluvit správně česky, to je nepochopené a nepodložené podsouvání. Je možné, že to nezvládne tak rychle, jako ostatní děti, ale rozhodně to nezpůsobní neschopnost se češtině naučit.

Mají toho hodně, nezvládají ostatní úkoly, jako je třeba logické myšlení, matematika…?

Zcela naopak, děti, které vyrůstají v prostředí, v němž je třeba používat dva jazyky, se dokáží daleko rychleji zorientovat v problémových situacích a najít řešení. Vědci z univerzity v Edinburgu zkoumali v letech 2008 – 2012 široký vzorek dětské populace a došli k názoru, že bilingvní děti nacházejí řešení složitějších úkolů rychleji a zdatněji než děti zvyklé používat jen mateřský jazyk.

Děti jsou přirozeně zvědavé a podnikavé. Pokud je školka dokáže zaujmout pestrou škálou aktivit, které jsou založeny na přístupu v cizím jazyce, produkovaném fundovanou učitelkou s dobrou znalostí jazyka i výslovností, můžeme očekávat pozitivní dopad na naše děti. Do takové školky dítě s radostí na angličtinu přihlásíme. Žádoucímu výsledku napomůžeme naší důvěrou v učitele, do procesu nezasahujeme (pokud není v rozporu s předchozím obsahem) a naopak děti povzbuzujeme a chválíme.

Přeji vám a vašim dětem osvícené, zapálené učitele a vašim dětem co nejlepší výsledky!